The pretty lies, the ugly truth

Dneska jsem vedla zajímavý rozhovor se svým kamarádem. Říkáme si všechno? A pokud ano, děláme správně? Nemyslela jsem mezi sebou, myslela jsem mezilidské vztahy jako takové. Pokud si mezi kamarády/kamarádkami říkáme všechno, je to správně? Neudělali bychom lépe, kdybychom si některé věci nechali pro sebe? A neudělali bychom lépe, kdybychom někdy dokonce trochu zalhali?

Já si například myslím, že každý by měl mít nějaké svoje malé tajemství a naopak nevěřím, že kdokoliv je natolik upřímný, aby o sobě prozradil naprosto všechno, komukoliv. Vždycky bude alespoň jedna věc, kterou nikdy nikomu neřekneme. Nebo snad ne? Já to tedy tak mám. Mám kamarády, o kterých vím, že jim můžu důvěřovat, ale někdy se prostě nemám potřebu svěřovat a mám pocit, že některým myšlenkám bude nejlépe, když zůstanou jen v mé hlavě. A přitom to není lež. I když podle mě je každý z nás tak trochu lhář.

Zamyslete se nad tím. Každý z nás lže. Výzkumy dokazují, že průměrný muž lže čtyřikrát denně a průměrná žena dokonce dvanáctkrát! Nevím, zda jsem čerpala z důvěryhodného zdroje, ale čísla jsou to přinejmenším zajímavá. A já bych jim i věřila. Kdybych se měla zaměřit na sebe, nevím, jestli za den řeknu dvanáct lží. Přijde mi to poměrně hodně a to si o sobě myslím, že jsem celkem upřímná. Ale když se nad tím tak zamyslím, není tak těžké vyřknout dvanáct lží za den. Přijdu do školy a hned první hodinu si vzpomenu, že jsme měli odevzdat úkol, který nemám. Vymluvím se na to, že jsem ho zapomněla doma. První lež. Potkám na chodbě kamarádku a řeknu jí, že to nové tričko jí sluší. Druhá lež. V informatice poprosím spolužačku, jestli by mi neposlala úkol, že mu vůbec nerozumím. Třetí lež. Myslím, že ke dvanáctce není tak těžké se dostat. Takové ty malé lži si mnohdy ani neuvědomujeme. A říká je každý. Každý z nás je lhář.

A kdo si myslí, že lhář není, tak taky lže. I když se opravdu snažíte nelhat a mluvit vždycky upřímně, měli byste to srdce říct kamarádce, že se pouští do vztahu, který nemá žádnou šanci vyjít? Dokázali byste čerstvě ostříhané přítelkyni říct, co jí to ta kadeřnice sakra udělala s vlasy? Myslím si, že ne. Když už chceme být čestní a upřímní, stejně nakonec sklouzneme alespoň k milosrdným lžím.

Všichni lžeme. Ale to nedělá lži špatnými. Nesouhlasila jsem nikdy s výrokem "malé nebo velké - lži jsou lži". Ne, není lež jako lež. Některá vám může zlepšit den, některá zachránit před špatnou známkou, lži nám pomáhají. Problém je v tom, že lidé jimi plýtvají a využívají je v situacích, kdy jimi akorát ubližují všem ostatním. Pokud víte, že lží ublížíte, dělá to z vás lháře v tom nejnegativnějším slova smyslu. Ale pokud se mě mamka bude ptát, jestli je na ní vidět, že přibrala, neřeknu ano, i kdyby pravda byla sebevětší. A taková lež nikdy neublíží.

Do what makes you happy

Do what makes you happy. Touhle větou je zaplavený snad celý tumblr, čtete to v knihách, časopisech a snad každý vám řekne, že klíčem ke štěstí je zkrátka dělat to, co vás šťastnými dělá. Jenže některým nedochází, že každého dělá šťastným něco jiného. Když vynecháme kroužky a zájmy, jako třeba tanec, gymnastika, malování, čtení, hudba, co nás dělá šťastnými?

Když se nad tím tak zamyslím, mě dělá šťastnou být mezi lidmi, kteří mě mají rádi a cítím se mezi nimi dobře. Když je prostě v té společnosti lidí, kde se nacházím, někdo, o kom vím, že mě nemá rád, jsem nervózní a zkrátka tam šťastná nejsem. A proto se snažím s každým vycházet dobře a vždycky se snažím být milá. Nemám potřebu vyvolávat konflikty a věřím, že na každém je něco, v čem si můžeme rozumět, že každý člověk mě může naučit něco nového. Opravdu se snažím lidi neodsuzovat na první pohled, a i když se najde někdo, kdo je mi nesympatický, zkrátka i tak se s ním snažím vyjít. Tahle věc má však jedno velké ale - občas se mi pak stává, že bývám označena za falešnou, že se přetvařuji a že nedokážu říct, co si o ostatních myslím. A tady vzniká takový začarovaný kruh. Já samozřejmě dokážu říct lidem do očí, co si o nich myslím, ale proč bych to dělala, když pak vím, že bychom se navzájem nemuseli a já bych je musela třeba každý den potkávat a necítila bych se dobře, čili bych nebyla šťastná. A neprosazují všichni snad motto "dělej to, co tě dělá šťastným"?

Samozřejmě znám i lidi, kteří jsou mi tak nesympatičtí, že se s nimi proste bavit nedokážu, ale i tak se nemusím hádat, nemusím druhého nějak urážet, prostě jeho společnost nevyhledávám. Nikdy jsem nepochopila, proč někdo uráží bezdůvodně druhé. Jako tím, že na jednu holku o přestávce zařvete "tlusťoško", se nic nezmění, neudělá vás to šťastnějšími. Někteří zkrátka nepochopili, že to, že štěstí vezmete někomu jinému, ještě neznamená, že se jeho štěstí automaticky přesune k vám. Takhle to zkrátka nefunguje. Asi budeme prostě muset počkat, až na to přijdou všichi.

A jako poslední bych řekla, že důležité je být šťastný z maličkostí. Nebudu tu říkat taková klišé, jakože by se každý den po probuzení mělo poděkovat za to, že dýchám. To je samozřejmě taky krásné, ale já spíš myslím takové ty maličkosti, jako když si třeba udělám kávu s úplně dokonalým poměrem kávy a mléka. Prostě tohle vždycky nastartuje můj den. Nebo když najdu v bundě nějaké peníze. Když zítra nepíšeme žádnou prověrku. Když mám čas dělat věci, co mě baví. Dneska mi udělalo radost, že jsem si koupila nové ponožky. Zkrátka na závěr bych chtěla říct, že ke štěstí někdy stačí málo a že by nikdo neměl ničit štěstí toho druhého. Nejsem vždycky pozitivní, ale tento rok jsem si řekla, že budu, tak se to snažím plnit. Není lehké vždycky hledět dopředu s těmi nejbarevnějšími vyhlídkami, i když tomu přítomnost třeba úplně tak nakloněná není. A právě pro takové případy mi dělá radost káva, dobrá kniha a jídlo.

2014: new fitness inspiration

Je sice teprve leden a léto až za půl roku, ale začít se sebou něco dělat je teď tak akorát. Tohle hubnutí-přibírání se se mnou táhne už dlouho, ale je to hlavně protože jsem netrpělivá a u cvičení ani u hubnutí nevydržím nikdy dlouho. Stejně to jdu ale zase zkusit. Třeba pilates a jógu doma, a pak taky chodit na jumping a power plate. Nemám ale ráda, když někdo nežije ničím jiným než cvičením a musí o tom mluvit kamkoliv se hne. Zas takový extrém být nechci. Každopádně co se týče jídla, tak se chci přestat takhle přejídat a jíst konečně o hodně zdravěji.

A teď ten hlavní problém. Jak zůstat u hubnutí, zdravé životního stylu a cvičení do doby, než se svou postavou budete spokojení? Já obvykle pár kilo zhubnu, ale pak mám problém si je udržet. Takže jsem tak projížděla internet a přemýšlela jsem, kde tu motivaci najít a tohle mi pomáhá asi nejvíc:

1. Představovat si, jak budete vypadat a neřešit, jak vypadáte teď - to je u mě hlavní problém. Když po pár hodinách cvičení a pár týdnech omezování nevidím změnu, začnu být netrpělivá, smutná a nervózní. Změna ale nepřijde hned a je super si představovat, jak budu mít za pár měsíců vypracované břicho a nohy, když to nevzdám. Když to nevzdám, tak budu vážně vypadat tak, jak jsem vždycky chtěla, akorát se musím naučit trpělivosti. Každý může vypadat tak, jak vždycky chtěl, jen s trochou vůle a času.
2. Být pozitivní - a to za každou cenu. I když hubnete pomalu, nemusí to nutně znamenat, že to děláte špatně nebo vám není souzeno zhubnout. Musíte věřit, že nakonec ta dřina prostě přinese svoje ovoce. Navíc na kilech to jde poznat málo kdy, lépe to vždycky poznáte na měření nebo třeba na oblečení. Až vám kalhoty začnou být volné, centimetry začnou ubývat. To je pocit k nezaplacení. 
3. Jeden prohřešek nic nezmění - Jako třeba když si dáte na rodinné oslavě kousek dortu, nemusí to hned znamenat, že všechno, co jste kdy zhubli, naberete zase zpátky. Hlavně mít pořád dobrou náladu, dobrý pocit z toho, co děláte a to, že si za to občas dáte nějakou odměnu, není nic hrozného.

 Co bych ještě řekla. Začátky bývají vždy nejhorší, tedy alespoň pro mě. Než se prostě dostanu do toho jiného režimu, že nemůžu jíst kdy chci, co chci a že prostě bych měla jít cvičit, chvíli mi to trvá. Jednou se mi to už ale povedlo a byla jsem o hodně šťastnější. Byla jsem i ráda, že pořád nesedím u počítače, ale třeba si u filmu zacvičím nebo když je hezky, tak si jdu zaběhat. Taky mě bavilo vařit zdravá jídla, hledat inspiraci na různých blozích a tak.

Takže tohle je zkrátka moje předsevzetí do roku 2014. Nepřehánět to, ale pomalu získat to, co jsem vždycky chtěla. A doufám, že se to podaří nám všem, které/kteří nejsme spokojeni se svou postavou.

Tlustá čára za 2013

Zdravím,

tak jsem si říkala, že se naposledy ohlédnu do roku 2013 a tentokrát za ním udělám dost velkou čáru a už se k němu nebudu vracet. Nemám moc ráda tyhle řeči, jak se na každý rok každý musí změnit a začít se chovat jinak, když jim to vydrží maximálně dva týdny. Jen mi přijde, že se pořád nimrám v minulosti a na tom není nic dobrého. Tak si chci naposledy vylít srdíčko, zavzpomínat na minulý rok a potom začít s novým štítem. Být připravená na nové vztahy, kamarády, zážitky, cesty. Tak jdeme na to.

Rok 2013 pro mě začal jedním odmítnutím, a kdybych měla tento rok charakterizovat jednou větou, možná bych i řekla, že to byl pro mě "rok odmítání". Buď jsem já odmítala něco nebo někoho, nebo naopak někdo odmítal mě. Nebo jsem se třeba jen cítila odmítána, ne jen určitou osobou, ale třeba i celou společností. Měla jsem občas pocit, že moje názory a myšlení bylo zkrátka odmítáno. Že já byla odmítána. Nevím, jestli to byl jen pocit, nejspíš ano, protože jsem celý rok byla obklopená kamarády, kteří způsob mého myšlení rozhodně neodmítali, a když už ano, nepřestali mě mít kvůli tomu rádi.

Fotka z prvního dne roku 2013

Nové začátky

Ahoj.

Tohle není můj první blog, ale už několikátý. Bohužel na svůj starý blog jsem zapomněla heslo a prostě snažila jsem se tam dostat už asi od října, a když mi došlo, že to vážně nepůjde, tak jsem se rozhodla založit blog nový. Vždycky mě bavilo psát, tak doufám, že mě to nepřestane bavit ani na tomhle blogu. Tento blog však nevznikl na psaní nějakých povídek nebo čehokoliv jiného. Vznikl proto, že občas mám potřebu se svěřit někomu se svými myšlenkami, které si nedokážu uspořádat v hlavě a vlastně se s tím ani svěřovat nechci, ale nedokážu to prostě držet v sobě. Takže ideální alternativa? Blog. Blogování mě vždycky bavilo, vždycky jsem chtěla být blogerkou, jenže mě nikdy nebavilo psát o mé nové řasence, o tom, jak aplikuji make-up nebo o tom, co jsem si nového koupila a za kolik. Nechci blogerky škatulkovat, všechny samozřejmě nepíšou jen o tomhle, ale když se tak dívám na ty nejvíc navštěvované blogy, většinou o tomhle píšou. Třeba mě to také někdy bude bavit, ale zatím se spíš zmítám v nepořádku uvnitř mé hlavy a sama nevím, co chci, co nechci. Mám pocit, že chci jen ležet a s nikým nemluvit. A to je teprve začátek roku. Nicméně chci tento rok zaznamenat sem na blog, ať už to bude dobrý rok, či špatný. Věřím však a doufám, že bude nejlepší ze všech. Mám pocit, že každý rok je lepší a lepší. I když se staly špatné věci, přece jenom je to zkušenost. Nechci se zabírat minulostí. A doufám, že se co nejdřív dostanu z téhle ponuré nálady a budu moct začít žít a vytvářet nové vzpomínky v novém roce. To je nejspíše to jediné, co teď chci. Sama jsem zvědavá, co na mě nový rok nachystá.